Jednym z wielu zjawisk składających się na proces przejścia od systemów autorytarnych (dyktatorskich, totalitarnych) do demokracji i przebieg jej stabilizacji jest stosunek do ancien regime. Jest to jedno ze zjawisk ekscytujących „zwykłych obywateli” i prowokujące gorące debaty i kontrowersje wśród elit politycznych i intelektualnych.
V průzkumu veřejného mínění z listopadu 2000 na otázku: „Vládne ve třetí Polské republice dostatečná snaha, aby aktivní představitelé komunistické moci byli po právu odsouzeni?” odpovědělo odmítavě sedmatřicet procent dotázaných. Nepadl sice dotaz, jak důležité je stíhání těchto zločinů v porovnání s jinými právními či politickými záležitostmi, které rozhodují o systémové transformaci, nicméně vyjádřený postoj lze uznat za projev váhy přikládané věcem z minulosti. Zřejmě však nemá pravdu Timothy Garton Ash, když obecně tvrdí, že od roku 1945 – narozdíl od předchozího stavu – odpověď na otázku po minulosti zní – remember, remember. Přinejmenším pokud jde o Polsko, je veřejné mínění významně, ba dramaticky rozděleno. Ve zmíněném průzkumu si třicet čtyři procent respondentů myslelo, že už není vhodné stíhat činy, které polské právo označuje jako „komunistické zločiny”. I když si o něco víc lidí (čtyřicet osm procent) myslelo, že tyto trestné činy by se měly stíhat i nadále, a byli tedy stoupenci paměti – a trestu -, neexistuje v této záležitosti konsenzus.
Problém „co dělat s minulostí” je sice jen jedním z prvků systémové změny, ale je vnitřně složitý, a tudíž by se měl popisovat a analyzovat přinejmenším v několika rovinách. Vycházím-li z dosavadního vlastního bádání a z literatury o předmětu, kterou znám, soudím, že je možné jej zkoumat v následujících kategoriích: 1. zákonodárné či soudní postupy tedy to, co se často označuje jakotransitional justice; 2. veřejná debata, která je nejčastěji (ale ne vždy) spojena se schvalovanými zákony, a má tudíž zároveň podobu veřejné polemiky a právního sporu; 3. historiografie; 4. změna symbolů; 5. vztah „obecné” společnosti k minulosti.
Je samozřejmé, že každé z kategorií by se dala věnovat samostatná monografie. Proto je zde mohu představit jen ve zhuštěné zkratce a na jednotlivých příkladech. Rovněž je samozřejmé, že výše zmíněné kategorie tvoří něco jako „spojené nádoby”, že na sebe vzájemně působí, a je obtížné stanovit, kde se nachází těžiště, i když se zdá, že v demokratickém státě je „nejvyšší instancí” veřejné mínění.
Transitional justice
Spravedlnost v době systémové změny by měla být – alespoň v tom, jak chápu tento obecný termín, a v případě Polska – představena ve dvou hlavních oblastech: trestní odpovědnosti a odpovědnosti politické.
Mohlo se zdát, že záležitost trestní odpovědnosti (čili jaspersovské „kriminální viny”) je jednoduchá, vlastně jen technická: stačí provést vyšetřování, podat obžalobu, uskutečnit procesy a odsoudit ty, kterým je dokázáno spáchání trestného činu. Jednat se začalo poměrně rychle, ve fázi „dětských krůčků demokracie” – na začátku srpna 1989, tedy ještě před vznikem vlády Tadeusze Mazowieckého, zřídil Sejm komisi, jejímž úkolem bylo vyjasnit asi sto případů úmrtí osob spjatých se Solidaritou a opozicí, jakož i kněží zabitých nebo zemřelých za neznámých okolností v období od nastolení výjimečného stavu do jara 1989. Tato komise neměla prokurátorské kompetence, avšak dokázala shromáždit mnoho dokumentů a vysledovat některé mechanismy teroru. Částečně v souvislosti s její prací bylo v letech 1990-1991 zahájeno vyšetřování řady případů, a to mimo jiné ve věci zavraždění kněze Jerzyho Popiełuszka v roce 1984, masakru dělníků stávkujících v prosinci 1970, zabití horníků z dolu Wujek v prosinci 1981, zastřelení demonstrantů v Lubině v srpnu 1982, smrti studenta Grzegorze Przemyka v roce 1984, demonstranta v Nové Huti v roce 1982 a opozičního aktivisty Stanisława Pyjase v roce 1977. Některá z těchto trestních stíhání se týkala osob, které nejenže patřily k elitě komunistického státního a stranického aparátu, ale zároveň byly tvůrci dohod u „kulatého stolu” – generála Jaruzelského za prosinec 1970 a generála Kiszczaka za vraždění v dole Wujek.
Zvláštní kategorii tvoří stíhání příslušníků bezpečnostního aparátu z let 1944-1956. K ní patří stíhání skupiny příslušníků Správy vyšetřování v čele se zástupcem jejího ředitele Adamem Humerem nebo ve věci inspirování pogromu na Židy v Kielcích v červenci 1946. Celkem bylo zahájeno několik stovek vyšetřování týkajících se „stalinistických zločinů”, přičemž většina z nich byla zahájena „ve věci”, nikoli proti konkrétním osobám. Zpravidla je prováděli pracovníci Hlavní komise pro stíhání zločinů proti polskému národu, kteří až do roku 2000 neměli kompetence na úrovni prokuratury (mimo jiné nemohli podat obžalobu) a vystupovali vlastně jako vyšetřovatelé. Z těchto případů se před soud dostala jen nevelká část.
Zákon z února 1991, který ruší rozsudky vynesené v politických procesech v letech 1945-1956, nejenže umožnil obětem nebo jejich dědicům ucházet se o odškodnění, ale – a to nás zde zvláště zajímá – vytvořil možnost stíhat soudce a prokurátory podezřelé ze spáchání takzvaných soudních zločinů. První obžaloba (v roce 1992) se týkala soudců, kteří v roce 1952 potvrdili rozsudek smrti nad generálem Fieldorfem, jedním z hrdinů protinacistického podzemí. Do současné doby bylo odsouzeno asi třicet osob, z toho jen několik za trestné činy spáchané po roce 1956. O množství a průběhu kauz rozhoduje do jisté míry biologie: velká část pachatelů z let 1944-1956 už nežije, mezi živými není ani jeden z jejich nadřízených na nejvyšší úrovni. Rozsah vypořádání by byl zajisté jiný, kdyby se bylo odehrálo například v roce 1956, kdy v Maď arsku a v malé míře i v Polsku proběhlo vpravdě revoluční vyúčtování s minulostí (či spíš s jejími obránci). Nejdůležitější se však zdá, že vedení procesů se v rámci postupů demokratických soudů ukázalo jako pomalé a složité: zůstalo jen málo dokumentů, svědky klame paměť, obžalovaní a jejich obhájci využívají procesních předpisů (jako je přítomnost obžalovaného u hlavního líčení), je potřeba řídit se principem presumpce neviny atd. Prokuratury a soudy jsou zavaleny běžnými záležitostmi a těžko lze vyloučit, že část soudců „není přesvědčena” o vhodnosti tohoto typu procesů, nejednou označovaných za politické; v jistém smyslu politické skutečně jsou, neboť každý odsouzený zatěžuje účet komunistického systému další položkou.
Určitou roli v odporu právnických kruhů sehrály roky nuceného zapomínání, indoktrinace a falšování historie. Jako příklad procesu táhnoucího se do nekonečna lze uvést kauzu zabití devíti horníků v dole Wujek, která už jednou skončila u první instance zproštěním obžaloby, poněvadž soud nemohl s úplnou jistotou prohlásit, kteří z dvaadvaceti obžalovaných členů zvláštní čety osobně nesou vinu za smrt stávkujících horníků. Stíhání bylo zahájeno v roce 1990 a dodnes nepadl pravomocný rozsudek. Podobné je to s kauzou zabití několika desítek osob v prosinci 1970 – teprve deset let po zahájení vyšetřování dokázal prokurátor přednést obžalobu.
Není tedy divu, že v již zmíněném průzkumu z listopadu 2000 až šestašedesát procent respondentů nevěřilo, že všichni pachatelé budou po právu odsouzeni, zatímco opačné přesvědčení chovalo jen jedenáct procent respondentů. Ti, kteří si myslí, že viníci mají být stíháni, ale nevěří v možnost zakončení procesu odsouzením, představují skupinu (neví se, jak početnou) lidí ochotných dávat to za vinu politice, kterou uplatňovala část mocenských elit vzešlých ze Solidarity. Hlavním cílem útoků je Tadeusz Mazowiecki jako autor výrazu „tlustá čára”, přestože smysl tohoto výroku byl ve skutečnosti jiný, než jaký je mu připisován. Bez ohledu na různé názory na „tlustou čáru” je dosti zřejmé, že rozsah soudního vypořádání s osobami ancien régime vyplývá přímo z charakteru transformace, která začala domluvou.
Politickou odpovědnost lze vnímat ve dvou různých rovinách: jako odpovědnost konkrétních osob a jako něco na způsob skupinové odpovědnosti. První pokus pohnat někoho k odpovědnosti před Státní tribunál se uskutečnil již v srpnu 1989. Týkal se bývalého premiéra Mieczysława F. Rakowského, kterému „solidaritní” opozice vyčítala, že rozhodnutí z prosince 1988 začít s likvidací Gdaňských loděnic, které přijala jeho vláda, bylo nezákonné a motivované politicky. I když se záležitost několikrát vracela na jednání příslušné parlamentní komise, závěrečné rozhodnutí nepadlo. Větší význam měla iniciativa parlamentního klubu Konfederace nezávislého Polska – strany s rozhodně antikomunistickým zaměřením, která existovala od roku 1979 (zpočátku nelegálně). Jejím cílem bylo postavit před Státní tribunál dvacet šest členů Vojenské rady národní spásy a Státní rady kvůli jejich odpovědnosti za nastolení výjimečného stavu. V podstatě to byl návrh směřující proti generálovi Jaruzelskému. V době desátého výročí vyhlášení výjimečného stavu Sejm v souladu s předpisy předal záležitost Komisi ústavní odpovědnosti. Přestože v této komisi (jakož i v Sejmu) měly rozhodující většinu strany vzešlé ze Solidarity a z bývalé demokratické opozice, vleklo se projednávání návrhu velmi pomalu, až nakonec ve volbách v roce 1993 získaly většinu postkomunistické strany a složení komise doznalo zásadní změny. Pracovala i nadále – byli vyslýcháni obvinění a svědci, shromážděno mnoho dokumentů opatřených označením „tajné – zvláštního významu”, jež si komise vyžádala i z Čech a z Německa, několik profesionálních historiků sepsalo expertizy – nakonec však většina jejích členů usoudila, že neexistují podklady k tomu, aby obvinění byli postaveni před soud, a Sejm toto stanovisko v červnu 1996 na plenárním zasedání přijal. V důsledku toho politickou odpovědnost nenesl ani jeden z členů komunistické elity.
Skupinová (kolektivní) politická odpovědnost, to není v zásadě nic jiného než právními ustanoveními vynucená výměna elit. Tam, kde proběhne „normální” revoluce, problém míst pro nové, vítězné elity v podstatě neexistuje – králové či prezidenti, ministři i generálové, prokurátoři a policisté zahynuli v boji, byli pověšeni na lucernách nebo hnijí ve vězení, těm šťastnějším se povedlo utéci za hranice. Když však systémová změna probíhá prostřednictvím dohody „starých” a „nových” elit, zbývají jen kroky zakotvené v právních normách. Základním nástrojem změny jsou samozřejmě volby (parlamentní, komunální a další), část někdejší antikomunistické opozice ale dost rychle pochopila, že to není dostačující, a začala usilovat o přijetí předpisů, kterými by si vynutila výměnu elit. Tento postup se nejčastěji označuje jako „dekomunizace”. Přes několikeré pokusy (1992, 1997) v Polsku nebyl přijat dekomunizační zákon. Pravicové kruhy – zvláště ty, které vzešly z někdejší antikomunistické opozice – mají za to, že ne-dekomunizace veřejného života a státní správy (zejména hospodářské a finanční) je jednou z hlavních brzd transformace, poněvadž zpochybňuje věrohodnost nového systému, přeje korupci a vytváří systém, kterému se občas říká „nomenklaturní kapitalismus”.
Odpůrci dekomunizace, kteří se vyskytují nejen mezi členy bývalé komunistické strany, ale patří k nim i část bývalé opozice, argumentují tím, že normy demokratického státu vylučují jakoukoli právní diskriminaci. Tvrdí také, že kroky takového druhu vedou k hromadění vnitřních konfliktů, hrozí „zrevolučněním” transformačního procesu a destabilizací. Veřejné mínění je ohledně této záležitosti – podobně jako ohledně jiných – do hloubi rozděleno. Volební úspěchy postkomunistické strany (parlamentní volby v roce 1993, prezidentské volby v letech 1995 a 2000) existenci tohoto rozdělení potvrzují. Za této situace byl jedinou částí státní správy, kde se konaly celkové prověrky, bezpečnostní aparát, z nějž odešla víc než polovina příslušníků, ale k „nulové variantě” nedošlo ani v osazenstvu rozvědky.
Dekomunizační právní kroky byly naopak učiněny v institucionální oblasti: podle rozhodnutí Sejmu stát převzal majetek komunistické strany, která se navíc v lednu 1990 „sama rozpustila” a přeměnila se ve stranu, jež si do názvu dala termín „sociální demokracie”. Přeměna bývalé komunistické strany se stala příležitostí k „vnitřní výměně elit”, protože značná část aktivistů a funkcionářů z různých stranických úrovní odešla z veřejného života, ať už do důchodu nebo do různých skulin nedekomunizované hospodářské sféry – anebo do privátního sektoru, na jehož vzniku měli značný podíl lidé, kteří před rokem 1989 náleželi k nomenklatuře.
Právním procesem specifickým pro transformaci od komunismu k demokracii, který lze pokládat jak za dekomunizační krok, tak i za „individuální politickou odpovědnost”, jsou lustrace (vymyšlené, jak známo, v Československu) čili zveřejnění a tím potrestání – v podobě ostudy nebo znemožnění přístupu do určitých funkcí – bývalých tajných spolupracovníků bezpečnostního aparátu a rozvědky. Jde o proces vskutku specifický, neboť v podobných rozměrech nebyl použit při denacifikaci po druhé světové válce ani se neobjevuje při transformacích nekomunistických diktatur. Lustrace vzbudily snad nejvíc polemik, které často nabývaly podoby hrubých hádek; jistě proto, že se nejednou obracely i proti vítězům, proti lidem, kteří se před pádem komunismu angažovali v opoziční činnosti. Nejcennějšími spolupracovníky byli totiž ti, kteří působili v opozičních skupinách nebo organizacích, i když agenturní síť měla zajisté za úkol kontrolovat značnou část společnosti (a do roku 1956 celou společnost, včetně členů komunistické strany).
První lustrační záměry se v Polsku objevily na jaře 1990, právní podoby se jim však dostalo až o dva roky později, což vyprovokovalo jednu z největších politických krizí a vedlo k definitivní dezintegraci „postsolidaritního tábora”. Osmadvacátého května 1992 přijal Sejm usnesení (nikoli však zákon) ukládající ministrovi vnitra, aby zveřejnil bývalé tajné spolupracovníky, kteří zastávají vysoké státní (včetně parlamentních) a samosprávné funkce nebo pracují v oblasti justice. Čtvrtého června večer předal ministr předsedům parlamentních klubů první seznam, na němž figurovalo nejen mnoho poslanců a ministrů, ale také prezident Lech Wałęsa a předseda Sejmu, který byl zároveň předsedou strany, k níž ministr vnitra patřil. Byla to takzvaná noc svazků, v jejímž důsledku padla pravicová vláda Jana Olszewského a samotná myšlenka lustrací se v očích části politické elity i veřejného mínění vážně – nebo úplně – zdiskreditovala.
„Válka svazků” se stala trvalým prvkem polského veřejného života a do jisté míry jí zabránilo až to, že v dubnu 1997 byl přijat takzvaný lustrační zákon, který se po dvou novelizacích začal v létě 1999 uplatňovat. Zákon zaručuje dvoustupňový soudní proces, v němž úřad Mluvčího veřejného zájmu plní roli prokurátora a zvláštní komora Odvolacího soudu zastává roli soudu, a opírá se o pojem „lustrační lež”. Znamená to, že proces je veden proti osobám, které ve zvláštním prohlášení podepisovaném všemi, kdo zastávají zákonem vymezené funkce, svou dřívější spolupráci zatajily. První rozsudek za „lustrační lež” byl vyřčen v září 1999 a týkal se právníka (advokáta), ovšem zájem veřejného mínění samozřejmě přitahují záležitosti politiků a vysokých státních úředníků. Do dnešní doby bylo vyneseno víc než deset pravomocných rozsudků, které byly potvrzeny v odvolacím řízení u Nejvyššího soudu. Je důležité upozornit, že přiznání dřívější spolupráce ještě v očích voličů nikomu neuškodilo, ačkoli kvůli němu několik poslanců ztratilo mandát. Jedním z nich byl hrdina stávek z prosince 1970 a srpna 1980 Marian Jurczyk ze Štětína.
Po dlouhých debatách a polemikách byla vytvořena a v červenci roku 2000 začala fakticky pracovat zvláštní státní instituce, která svou činností obsáhne značnou část sféry transitional justice: je to Ústav národní paměti. K úkolům ústavu patří vyšetřovat a předkládat soudům obžaloby ve věcech nacistických a komunistických zločinů (a také obecněji zločinů proti lidskosti), přechovávat dokumenty zvláštních služeb a zpřístupňovat dokumenty, které bezpečnostní aparát komunistického státu tajně shromažď oval o konkrétních osobách (proces známý jako „zpřístupňování svazků”). K jeho úkolům také náleží – a to vykračuje za oblast práva – vědecké bádání. Ve skutečnosti vznik ústavu spíš integruje dosud prováděné kroky a poskytuje jim lepší technické a materiální zázemí, než aby vytvářel nové pole aktivit. Důležitým faktorem je jeho silné právní „zakotvení”: je zcela nezávislý na státní správě, protože jak jeho předsedu, tak správní radu (kolegium) volí Sejm na dosti dlouhé funkční období (předsedu na pět let, kolegium na sedm let).
Takto víceméně vyhlíží celá oblast, kterou zde označuji jako transitional justice a v níž je určitá část aktivit natolik spjata se změnou systému, že některé zločiny a trestné činy mohly být stíhány právě jen díky této změně, ač naplňovaly jejich skutkovou podstatu i podle litery práva ancien régime. Závěrem lze říci, že navzdory mnohému úsilí vtisknout spravedlnosti revoluční znaky byla dosud v Polsku udržena v mezích práva. Samozřejmě však tento stav lze označit tak, jak to učinil Jörg Arnold z Ústavu Maxe Plancka ve Freiburgu – jako „částečnou trestní neodpovědnost pachatelů zločinů”.
Veřejná debata o minulosti
Tuto debatu ve značné míře podněcovaly nebo usměrňovaly výše uvedené legislativní kroky, samozřejmě však měla (a má – protože přece ještě neskončila!) také vlastní dynamiku, která vyplývala z politického nebo intelektuálního dění a občas také z reakce na to, co se dělo v jiných zemích procházejících procesem transformace. Impulz k vyjádření stanovisek nabízela i více nebo méně „kulatá” výročí (mimo jiné v roce 1994 padesát let od počátků komunistického režimu, v roce 1991 deset let od nastolení výjimečného stavu, v roce 2000 třicet let od dělnické revolty na pobřeží). Po pravdě řečeno, vzhledem k rozsáhlosti debaty i k množství diskutovaných témat se pokus představit ji v takto krátkém vystoupení jeví jako krkolomná a zajisté i vcelku neracionální úloha. Počet textů, jež by bylo potřeba analyzovat, jde do tisíců, ke slovu se totiž přihlásila snad veškerá politická a intelektuální „esa” ze všech oborů, přední novináři a také historici, sociologové a filozofové, přičemž diskutující tu lépe, jindy hůře spojovali pravidla vědecké pracovny s poetikou tiskové polemiky. Do debaty vstupovali i arcibiskupové. V kompetentně připraveném a velmi obsáhlém výboru z článků v tisku Spor o Polsko 1989-1999 zaujímají kapitoly „Čím byla Polská lidová republika” a „Intelektuálové a komunismus” přes jednu desetinu obsahu, a přesto se vztah k minulosti jako téma objevuje i v řadě dalších kapitol.
Nejjednodušší je samozřejmě ukázat krajnosti: na jedné straně se můžeme setkat s takřka bezpodmínečnou obranou „výdobytků lidového Polska”, které zahrnovaly mimo jiné modernizaci hospodářství, osvětovou revoluci, společenský vzestup, rovnost šancí, což všechno po roce 1989 zničil „divoký kapitalismus”; na druhé straně je Polsko představováno jako totalitární stát teroru a represe, který podle směrnic úchylné ideologie řídili „sluhové cizí mocnosti”, přičemž ničili přirozená společenská pouta i tradice a jako své dědictví zanechali dezorientovanou společnost (homo sovieticus) a zruinované hospodářství.
Krajnosti, jak tomu obvykle bývá, jsou zřídkavé, ale lze se odvážit teze, že to, co se nachází mezi nimi, vykazuje častěji tendenci „tíhnout ke křídlům” než distancovat se od nich. Mám přitom dojem, že větší sklon k ústupkům jeví postkomunističtí obránci ancien régime, z nichž mnozí uznávají, že „ničemnosti nedemokratického systému, spáchané zločiny a křivdy na lidech nikdy nemohou být ospravedlněny, a tím spíš zapomenuty”. Podobný závěr je možné vyvodit z faktu, že na jeden z nepočetných pokusů navrhnout „společné dějiny”, ke kterému během kampaně před volbami do parlamentu v roce 1995 společně přistoupili Adam Michnik a Włodzimierz Cimoszewicz (jeden z postkomunistických lídrů), značně negativněji zareagovali lidé rekrutující se z někdejší opozice než z komunistické strany. Michnik, který už dlouhá léta působí ve prospěch „smíření v pravdě”, nemá příliš mnoho stoupenců mezi aktivisty někdejší opozice a jeho heslo „amnestie – ano, amnézie – ne” pochopitelně nachází větší podporu u bývalých členů strany než u někdejších spolubojovníků v zápase s „komunou”. Ani takoví však nescházejí.
V argumentaci obhájců ancien régime se poměrně často vyskytuje tendence poukazovat na vnitřní – tedy v lůně samotné komunistické strany se nacházející – sklony k reformě, a dokonce ke změně systému. Argumentace tohoto druhu staví na zdůrazňování role reformátorů různého typu, ba i revizionistů, při nepochybné evoluci systému od totalitární k autoritářské podobě, jakož i na připomínání závěrečné etapy, kdy se Jaruzelského vedení, jež disponovalo všemi prostředky k rozpoutání násilí, rozhodlo pro „pokojné předání moci”. Tento závěr má sloužit jako důkaz nezávislosti a demokracie, které se proměnilo ve skutečnost při první vhodné příležitosti, jíž byla destalinizace v Sovětském svazu. Ruku v ruce s touto tezí jde snižování významu opozice a Solidarity, až po takřka úplnou negaci jejich role: „Kdyby Solidarita nevznikla,” píše jeden z plodných publicistů, „bylo by Polsko na přelomu tisíciletí rovněž nezávislým státem, v němž by proces dekomunizace dávno skončil. Jediný rozdíl by byl v tom, že by v našem právním systému nedošlo k uzákonění svébytného anarchismu.”
Podobně radikální hodnocení nechybějí pochopitelně ani na druhé straně, jejíž představitelé zdůrazňují, že se až do konce „starého režimu” udržely základní mocenské nástroje a techniky, jako byly rozvinuté tajné služby, důsledná indoktrinace armády, faktický mocenský monopol, systém nomenklatury, cenzorská kontrola a řízení nejdůležitějších sdělovacích prostředků, přizpůsobování linii moskevského centra a tak dále. V pádu systému pak spatřují buď plánovitou činnost – a to v rozsahu celého „sovětského bloku” – speciálních služeb, anebo „dohodu” komunistů („rudých”) s umírněnými aktivisty opozice („růžovými”), která těm, kdo předávali moc, zaručila beztrestnost.
Jak to obvykle s veřejnými debatami bývá, zůstává každý na svém stanovisku a nejednou je úporně brání. Většina veřejného mínění se však na celou debatu dívá dosti skepticky. Jak vyplývá z průzkumu prováděného v lednu 2000, čtyřiašedesát procent dotázaných se domnívalo, že „debata o tom, čím byla PLR”, je „spíš” nebo „rozhodně” nepotřebná. Jen sedmadvacet procent respondentů zastávalo názor, že by se v ní mělo pokračovat. Koneckonců je však důležité diskutovat i pro těch dvacet sedm procent!
Historiografie
V určitých ohledech je obtížné oddělit to, co vzniká a je prezentováno jako vědecké dílo (pojednání, monografie, syntéza atd.), od veřejné debaty. Je tomu tak mimo jiné proto, že – jak už jsem připomněl – profesionální historici se oné debaty často účastní, a také vzhledem ke skutečnosti, že oba diskurzy mají mnoho společných témat. Nadto jsou nejnovější dějiny samosebou často propleteny s probíhajícími politickými spory, a historici jsou přece také lidé (nebo spíš občané) a mají vlastní názory. Ty nemusejí překážet při bádání o středověku, ale mohou dělat problémy historikovi minulosti právě uplynulé, které se – jak se přece často stává – aktivně účastnil.
Pro polskou historiografii v období po roce 1989 je charakteristické, že do systémové změny vstupovala způsobem, jenž lze označit za evoluční. Stalo se to především díky tomu, že v ní už dříve existoval faktický pluralismus, spojený s existencí takzvaného druhého vydavatelského oběhu, který umožňoval vydávání mimo kontrolu cenzury a také dosti živé kontakty s politickou emigrací. Pro demokratickou opozici byly soudobé dějiny už od roku 1977 důležitým nástrojem k delegitimizaci systému a po roce 1989 zůstala souvislost bádání (i personálně) do značné míry zachována. Změny, k nimž došlo po pádu komunismu, způsobily mimo jiné nejen zánik ústředního řízení a kontroly bádání, které v posledních letech ancien régime už ani tak nemohly účinně plnit svou funkci, ale mělo rovněž za následek dezintegraci historiků, kteří byli vůči systému loajální. Určitá část z nich se dost rychle „přenesla” k jiným tématům a změnila dřívější hodnocení, i když případy celkového přechodu do „opačného tábora” byly řídké.
Obecně se ručička vychýlila na druhou stranu a namísto popisů „zápasu s bandity” o „udržení vlády lidu” se jedním z nejčastěji zkoumaných badatelských témat staly teror a represe či utrpení antikomunistického podzemí. Je to tedy do značné míry martyrologická historiografie, malující černými barvami komunistické Polsko a Velkého bratra. Je to také historiografie zpolitizovaná – v tom smyslu, že politické dějiny výrazně dominují nad jinými proudy, z nichž některé – například hospodářské dějiny – v bádáních a publikacích takřka absentují. Je však důležité si všimnout, že – mimo jiné i díky přístupu ke dříve tajným pramenům – jsou poměrně „módním” předmětem výzkumů postoje a chování velkých společenských skupin. Jak si lze snadno domyslet, pozornost historiků se soustřeď uje na postoje nepřátelské ke komunistickému systému. Jedním z plodů svobody projevu a s tím spojeného zlehčování dosavadních tabu – nejen těch, která nařizovala moc, ale i společenských, neformálních zákazů – se stal zájem o menšiny a vůbec národnostní politiku komunistického Polska. Zkoumána je samozřejmě i sama komunistická strana a mocenské mechanismy, jakož i podřízení Polska Sovětskému svazu. Nápadným znakem současné historiografie je svébytná „dokumentomanie” – zveřejňování pramenů různého druhu – což může mít souvislost s nedůvěrou širší veřejnosti vůči historikům – „čistý dokument” má chránit před výtkami zaujatého komentáře či analýzy.
Ačkoli je mezi historiky snadno možné rozlišit ty, kteří mají – i kdyby jen volbou témat – k nedávné minulosti kritický vztah, od těch, kteří ji spíš stvrzují, neznamená to, že v každé z takto vymezených skupin neexistují vnitřní rozdíly. Například jednou ze zajímavějších debat je v posledních letech diskuse o rozsahu a formách společenského odporu, kterou zahájila kniha Andrzeje Friszkeho Politická opozice v PLR 1945-1980, vydaná v roce 1994. Tato diskuse se vede vlastně výhradně mezi historiky vyjadřujícími se jednoznačně pro negativní hodnocení komunistického Polska.
Závěrem se dá říci, že většina historiků zabývajících se soudobými dějinami má výrazný sklon k negativnímu hodnocení komunistického systému, což je vidět jak v textech vědecké povahy, tak v publicistických a popularizačních vystoupeních.
Změna symbolů
Nevím, kolik obyvatel Nowotkovy ulice ve Varšavě sledovalo debaty historiků či politiků o komunistickém Polsku, zajímalo se o lustrace nebo o procesy s pachateli z dob stalinismu. Avšak o tom, že mizí jedna tradice a na její místo nastupuje jiná, se mohli přesvědčit všichni, když dosavadního patrona „jejich” ulice – komunistického aktivistu, kterého v roce 1942 zastřelil jeho stranický soudruh – nahradil generál Anders, jeden z „nezlomných” v politické emigraci, vyhlášený antikomunista a v letech 1939-1941 vězeň v Lubjance. Nebyl to izolovaný případ: v letech 1989-1995 byly ve Varšavě změněny názvy asi dvou set ulic a náměstí a zmizely některé pomníky. Občas se vracely někdejší staré názvy, ale častěji se objevovaly nové. V krátkém, ale dokonale zpracovaném „případu” Lodže Rafał Stobiecki tvrdí, že změny názvů nebyly obyčejnou „historickou pomstou”, ale že „odrážely hluboké změny probíhající v historickém vědomí společnosti, a zároveň ukazovaly záměry moci, v tomto případě lokální, směřující k vytváření nového vztahu k tradici”. Je méně důležité, koho se zbavit, důležitější je, kdo se objeví. Především, soudí Stobiecki, šlo o pokusy nově chápat „tvář polského vlastenectví”, která se představuje v romantické verzi, prostřednictvím „hrdinů prohraných bitev a válek, mučedníků za národní věc”. Na základě útržkovitých informací z dalších měst lze soudit, že je to povšechná tendence.
Tyto změny se neodehrávaly bez konfliktů, které ostatně nemusely vždy mít – i když většinou tomu tak bylo – politický základ. Tak obyvatelé ulice s naprosto nezabarveným, ale starým názvem „Stoličná” dlouho bojovali (založili dokonce Výbor na obranu Stoličné) proti tomu, aby ulice dostala název nejznámějšího mučedníka výjimečného stavu Jerzyho Popiełuszka. Záležitost nakonec rozhodl – ve prospěch stoupenců změny názvu – až Vrchní správní soud. Po parlamentních volbách v roce 1993, které vyhráli postkomunisté, a po úspěchu jejich kandidátek ve volbách komunálních začalo v některých městech docházet ke konfliktům, neboť nová většina se pokoušela vrátit některé staré názvy nebo bránila před „dekomunizací” ty, které předtím nikdo nestihl změnit nebo na které se prostě zapomnělo. Na zasedání jedné z obecních rad se odehrála následující slovní výměna: Pravicový „radní … radil levici, aby se zamyslela nad svými kořeny: Jsou to kořeny sociálnědemokratické, nebo vyrůstají ze stalinských katů? Levicový lídr … odporoval: Každý má své hrdiny. – To nejsou hrdinové, ale zrádci!”
I když neznám dosavadní výsledek těchto „malých občanských válek o tradice”, mám podezření, že dialogů podobného druhu byly desítky. V úhrnu však „dekomunizace” veřejného prostoru proběhla ve velkém rozsahu.
Společnost ve vztahu k minulosti
Nevím, jsou-li průzkumy veřejného mínění dobrým způsobem, jak zjistit, co si lidé skutečně myslí, ale – analogicky k Churchillově známé průpovídce o demokracii – nebyl dosud vynalezen lepší způsob, jak se seznámit s názory v masovém měřítku. Odvolávám se tedy na průzkumy, které se v Polsku prováděly po roce 1989. Bylo jich hodně (jistě přes sto padesát), ale protože se nikdo ještě nepokusil provést jejich analýzu, která se tu samozřejmě udělat nedá, jsem nucen představit jen několik vybraných.
Je však nutné začít od jednoho konstatování Barbary Szacké, která se historickým vědomím Poláků zabývá už mnoho let. Ta na základě výzkumů, které podnikala v letech 1965-1988, uvádí, že „během trvání PLR přibývalo jevů hodnocených záporně a nepřibývalo těch, jež by byly hodnoceny kladně”, což ji vede k závěru, že „změny obecné společenské paměti nejsou jen odvozeny od systémových změn, ale jsou spíš jejich předzvěstí a vkračováním do nich”. Dá se tedy říci, že podobně jako u veřejné debaty o komunistickém Polsku a historiografie tohoto období ani v tomto případě není rok 1989 skutečně „tvrdou” cézurou, nýbrž to, co se dělo v pozdějších letech – v tomto případě ve vrstvě historického vědomí -, bylo do jisté míry pokračováním něčeho, co se projevovalo již dříve.
Existují samozřejmě příliš závažné rozdíly. Jeden má podobu řekněme technickou: likvidace mocenského monopolu a kontroly poskytla neporovnatelně lepší možnosti provádění průzkumů. Ještě značně větší význam má fakt, že na vztah k předtransformační skutečnosti má obrovský vliv zkušenost a vnímání skutečnosti nové. Zatímco předtím ve skutečnosti chyběla reálná srovnávací perspektiva – ti nejstarší pamatovali předválečné období, jiní měli jen mlhavou (a často idealizovanou či abstraktní) představu o „Západu” – po roce 1989 se nabízelo porovnání minulosti s aktuálním stavem. Bez speciálních výzkumů na toto téma, které, pokud vím, nebyly provedeny, jsme však odkázáni na pouhé úvahy.
Hned zpočátku budiž řečeno, že Poláci se obecně k faktu změny systému vztahují pozitivně. V letech 1994-1999 se konala řada průzkumů, jejichž hlavní otázka zněla: „Bylo správné, nebo nesprávné změnit společenský systém?” Výrazná většina – od šedesáti procent (v březnu 1994) do čtyřiasedmdesáti procent (v říjnu 1995) – vždy uváděla, že to „bylo správné”. Méně pozitivní vůči aktuální situaci však byly odpovědi na otázku, zda „změny, k nimž došlo po roce 1989, přinesly lidem více prospěchu nebo škod”. Průzkumy prováděné v týchž letech ukazují značnou nerozhodnost v názorech, nicméně procento těch, kteří si mysleli, že změny přinesly „více prospěchu”, nikdy nepřekročilo dvaatřicet procent a častěji bylo nižší než podíl těch, kteří si mysleli, že změny přinesly „více škod” (nerozhodně odpovídalo od dvaceti čtyř do čtyřiceti dvou procent respondentů). V jednom z průzkumů uskutečněných v roce 1997 uvedlo čtyřicet procent dotázaných, že pro ně osobně bylo „zemí lepší k životu” Polsko před rokem 1989 (pětačtyřicet procent uvádělo, že se jim lépe žije „nyní”). Těch, kdo hodnotili změnu pozitivně, tedy nikdy nebylo méně než šedesát procent, zároveň však podíl těch, kdo si mysleli, že se po změně žije lépe, nebyl nikdy vyšší než dvaatřicet procent. Tento rozpor nemusí být důkazem společenského „rozdvojení osobnosti”, nýbrž může odrážet oddělení veřejné sféry od sféry privátní: země je lepší, i když mně je hůř. Ve zkratce řečeno, převládá racionální a střízlivý přístup ke skutečnosti a distance vůči komunistické minulosti.
Tuto distanci potvrzuje mimo jiné průzkum z roku 1994, který se dotazoval na tři nejdůležitější události polských dějin. Do seznamu patnácti takových událostí zařadili autoři průzkumu čtyři spjaté s nejnovější historií a v odpovědích zaznamenali následující pořadí preferencí: změny systému v roce 1989 (37 %); vytvoření Solidarity (23 %); manifest Polského výboru národního osvobození (lublinského výboru) z 22. července 1944 (10 %); říjen 1956 (6 %).
Je pochopitelné, že na prvních místech se ocitly události dávné nebo starší historie, jako přijetí křesťanství v Polsku v roce 966 (54 %), získání nezávislosti v roce 1918 (53 %) a Ústava z roku 1791 (43 %). Hned za nimi ovšem s výraznou distancí od mezníků náležejících k tradici komunistického Polska – následovaly události, které měly jednoznačně antikomunistický charakter: pád „starého režimu” a vznik síly, která přitom sehrála rozhodující roli.
Dá se tedy říci, že v obecných otázkách je polské veřejné mínění do značné míry „dekomunizováno”, a dokonce že jeví výrazné znaky objektivního vztahu k minulosti. Takto lze například interpretovat průzkum o Solidaritě prováděný v srpnu 2000. Na žádost, aby respondent formuloval svůj názor na roli Solidarity v dějinách Polska bez ohledu na názor na Solidaritu současnou, uvedlo až šedesát sedm procent osob, které v posledních volbách hlasovaly pro postkomunisty, že to byla role pozitivní. Podobně se vyjádřilo i dvaasedmdesát procent dotázaných, kteří byli před rokem 1989 členy komunistické strany. Lze tedy prohlásit, že Solidarita z osmdesátých let se natrvalo stala pozitivním prvkem národních dějin.
Nevylučuje to však nostalgii. Podle průzkumu, který v roce 1994 provádělo vídeňské Sdružení Paula Lazarsfelda (v jedenácti postkomunistických zemích), se třicet osm procent Poláků vyslovilo o komunismu jako o politickém systému pozitivně a dvaapadesát procent chválilo komunistický ekonomický systém. Jak se zdá, náklady a otřesy transformačního období výrazně poznamenávají paměť ve vztahu k někdejšímu systému. Nelze však zapomínat ani na obyčejnou, „biologickou” nostalgii: kdysi bývalo dobře, protože jsem byl mladý, zdravý a děvčata mě milovala. A systém… Kdo přemýšlel o systému!
Příliš často jsou však názory veřejnosti rozděleny mnohem víc než v případech, na které jsem poukázal výše – což přitom neznamená, že je lze vždycky pokládat za plně koherentní. Tak například v roce 1998 soudilo třicet devět procent dotázaných, že nastolení výjimečného stavu bylo opodstatněné, a dalo by se tedy předpokládat, že stejně vysoké bude procento sympatizantů generála Jaruzelského. Přitom však v témže roce na otázku, „kdo v celém svém životě udělal pro Polsko víc dobrého, Wojciech Jaruzelski nebo Lech Wałęsa”, předseda Solidarity rozhodně „zvítězil” nad svým dlouholetým protivníkem (nepřítelem) – vyjádřilo se pro něj čtyřicet devět procent dotázaných, zatímco pro strůjce a vykonavatale výjimečného stavu dvaadvacet procent. Velmi výrazně je rozdělen také názor na odpovědnost za masakr stávkujících v roce 1972: dvaačtyřicet procent respondentů soudí, že za něj generál Jaruzelski nenese odpovědnost a neměl by být souzen, opačný postoj projevilo třicet devět procent dotazovaných.
Pokus o závěr
Mnoho lidí se domnívalo, že po pádu komunistického systému se vězení naplní odsouzenými estébáky a stranickými funkcionáři, za mříže půjde i sám generál Jaruzelski, bývalí aktivisté PSDS zmizí ze Sejmu, z médií a přednáškových sálů, obdobně dopadnou tajní spolupracovníci bezpečnosti, historici budou opěvat výhradně nezlomné osobnosti z antikomunistického podzemí a Poláci jako jeden muž odmítnou jakkoli dobře vzpomenout na léta „otroctví a útlaku” – a tak jako kdysi jich bude devadesát devět procent hlasovat „pro”, jenže pro antikomunistické strany.
Ti, kteří chovali takové naděje, se cítí hluboce zklamáni, protože žádná z těchto tužeb nebyla splněna. Nic však také nenaznačuje, že si bývalí protivníci padnou do náruče, „chyby a deformace” – a dokonce zločiny, jichž se moc dopustila – budou odpuštěny a vznikne jediná společná historie nedávné minulosti, v níž budou uznány všechny zásluhy. V žádném případě k tomu nedojde brzy a možná dokonce nikdy.
Tento text mohl vzniknout díky stipendiu Woodrow Wilson
International Center for Scholars ve Washingtonu,
kde jsem prováděl výzkumy v akademickém roce 2000-2001.
Z polštiny přeložila Petruška Šustrová.
Totéž se samozřejmě týká i změny opačné, od demokracie k diktatuře.
Pokud jde o Polsko, mám na mysli útok ozbrojených demonstrantů na sídlo úřadu bezpečnosti v Poznani.
Jako první byl odstraněn pomník Felixe Dzeržinského.
STOBIECKI, Rafał: Łódzkie `boje o historię’. In: Tygiel Kultury, č. 4-5 (1998), s. 93.
Janek Krasicki trwa. In: Gazeta Stołeczna (místní příloha Gazety Wyborczej), (12.5.1998).
Datum pokládané za zrození komunistického systému, oslavovalo se jako státní svátek.
Copyright © 2002 by the author & Transit – Europäische Revue. All rights reserved. This work may be used, with this header included, for noncommercial purposes. No copies of this work may be distributed electronically, in whole or in part, without written permission from Transit.
Tr@nsit online , Nr. 22/2002
First published in Soudobé dějiny IX, Nr. 1, str. 27-41. Praha (Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR) 2002.
