Sedím na Ministerstvu vnitra v kanceláři posledního ministra totalitního režimu. Chodím po chodbách, kde ještě nedávno chodili vládci nad osudy lidí. Kolem mne je okázalý a nákladný nevkus. V tomto veskrze neutěšeném prostředí, kde se dosud vznáší duch temných sil minulosti, potkávám nyní své přátele z Charty 77 a z Undergroundu. Vypadají úplně jinak než úředníci Ministerstva vnitra. Vzali na sebe závazek, že to, co se dělo více než 40 let, se již nebude opakovat. A všichni chápou svou nynější práci, kterou jim nikdo nezávidí, jako nezbytný osobní vklad na cestě k demokracii. Na cestě patrně ještě dlouhé. Cestě, která vlastně nikdy nekončí. Ale je to již cesta světla a života.
In the ministry, I am sitting in the office of the last minister of the totalitarian regime. I am walking the halls where, not so long ago, the rulers of the people's destinies walked. Around me, there's ostentatious and expensive kitsch. In this utterly bleak environment, still permeated by the spirit of the dark powers of the past, I am now meeting my friends from Charter 77 and the underground. They look very different from the officials of the Ministry of the Interior. They have made a commitment that what has been happening for over 40 years will not happen again. And all of them understand their unenviable current work, as their inevitable personal contribution on the way to democracy. A long road, apparently. A road that never really ends. But it is already a path of light and life.
